Když mi bylo 12 let, jakási nemoc mě připravila o rodiče a dva sourozence. Čtyři roky si mě předávali příbuzní z rodiny do rodiny. Byl jsem v těžkých dobách přítěží. Hladový krk navíc.
Musel jsem pracovat, škola šla stranou. A najednou mi došlo, jak mi vzdělávání chybí. Učit se poznávat svět, učit se nové věci, učit se jazyky, objevovat pravdu… Když jsem v šestnácti letech dostal opět šanci chodit do školy, stal se ze mě nejhorlivější žák ze všech. Vzdělání je tak vzácný a nesamozřejmý dar.
Mým celoživotním přáním se stalo, aby školy sloužily všem lidem jako dílny lidskosti.
