Vaše Příběhy

Jiří T.

By 10. 1. 2020 16 března, 2020 No Comments

Narodil jsem se v posledním roce války. Můj ročník byl poslední, který měl na konci osmiletky závěrečnou zkoušku. Matematikářka měla za úkol nedopustit, abych prošel. Nepodařilo se jí to. Potom mi sdělili, že kvůli kádrovému původu nemohu ani do učení, natož na střední školu. Jako patnáctiletý jsem tedy nastoupil jako pomocný dělník autoelektrikářů do autodílny s platem 2.06 Kč na hodinu. Dělníci mi říkali „Myško“ a posílali mě tam, kam se nebylo snadné vtěsnat. Bavilo mě to a byla to dobrá zkušenost.

Po roce se našel odvážný ředitel průmyslovky, který byl ochoten riskovat a přijmout mě. Průmyslovka mi pak, díky odvážnému postoji třídního učitele, přes odpor vrchnosti dala doporučení na vysokou školu. Jistě pomohlo, že můj otec, právník, šel fárat na ostravský důl, aby nám se sestrou umožnil přístup na vysokou školu. S kamarády jsme za ním na šachtu jezdili na prázdninové brigády. Pro jihočeské studenty to bylo dobrodružství a velmi draze zaplacená zkušenost.

Život šel dál, 200 km od místa narození jsme s manželkou v krásném městečku pod horami založili rodinu, dožili se svobody a… deseti vnoučat.

Při pohledu zpět cítím drtivou převahu dobrých vzpomínek a zkušeností. Ale ještě je tu něco, co je vůbec nejdůležitější a co má tendenci nám unikat. V tomto prostoru na mapě naši předkové šli od války k válce, pomníčky padlým se budovaly a následně byly zase ničeny. Žádné generaci nebylo dopřáno tak dlouhé období bez hrůz války jako nám. Jak vzácné je to, co dnes již považujeme za samozřejmost!

Leave a Reply