Prvního ledna jsem na procházce přeskakoval příkop a utrhl jsem si vazy obou kolen a vysloužil si tak okamžitou operaci a pobyt v nemocnici i léčebně až do dubna. V první vteřině po úrazu mi hlavou prolétla myšlenka – únorová dovolená v Africe je v háji a co dalších věcí budu muset nechat na jiné a na jindy… A pak další myšlenka vzápětí – Bůh je v tom se mnou. Ještě jsem seděl v příkopě u silnice a čekal na pomoc a přišel na mě jakýsi zvláštní vnitřní pokoj, který mě dosud neopustil. Kupodivu nepřišel vztek na mou nešikovnost nebo na smůlu, která se na mne nalepila, prostě klid.
Ruku v ruce s tím jsem zakusil až neuvěřitelnou řetězovou reakci pomocí, kterou nabízeli různí známí a přátelé. Tolik lidí projevilo ochotu nějak pomoci… Teď v říjnu jsem opět v nemocnici, protože mé nohy potřebují nové operace a další léčba se prodlouží o další čtyři měsíce a světe, div se, sice mě to překvapilo, ale zůstal také pokoj, neboj, nejsi na to sám a opět spousta setkání, rozhovorů i zkušeností s lidmi, které bych jinak nikdy nepotkal.
Zakouším, že vše má svůj smysl, vše do sebe zapadá. I to zlé je nakonec k něčemu dobré. Vždycky je naděje, vždycky je šance, vždy je smysl…