„Já však budu zpívat o Tvé síle, nad Tvým milosrdenstvím hned z rána budu plesat, vždyť ses mi stal nedobytným hradem, útočiště v den soužení mého.“ Žalm 59
S těmito verši jsem nastoupila do nemocnice. Čekala mě operace. Svěřila jsem se do Božích rukou a měla důvěru, že všechno dobře dopadne. A… nedopadlo. Operace sice proběhla dobře, ale nastaly pooperační komplikace. Dvě hodiny po operaci došlo k tepennému krvácení v dutině břišní. Následoval boj lékaře a sester o můj život.
Probudila jsem se na oddělení ARO napojená na přístrojích. Byla jsem samá hadička. A přišel pocit bezmoci. Doufala jsem marně v Boží ochranu? Bůh se ode mne odvrátil? Zůstala jsem sama, bez pomoci?
Přišla první SMS od přátel: Bůh slibuje „Neboj se, budu s Tebou, půjdeš-li přes vody, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se.“ Izajáš 43, 1–2 A přišla další. A pak další.
Přímluvnými modlitbami mě moji bratři a sestry provázeli v uzdravování. To bylo povzbuzení. Uvědomila jsem si, že Bůh mě neopustil, ale přichází za mnou skrze jejich společenství. Ve vytrvalých modlitbách druhých lidí.
Den ode dne jsem sílila, moje uzdravování probíhalo neobyčejně dobře. Pocítila jsem, jakou sílu a váhu má společná modlitba a účast věřících. Bůh přináší dobro do srdcí lidí.
